Vyhledat
  • pytlikovakaterina

Mé básnické začátky

Ještě dříve, než jsem začala věnovat psaní článků, mé básnické střevo se potřebovalo vydovádět. Jeho pozůstatky ve mně stále doutnají při tvorbě webových popisků, nebo nápaditých článků o značce. Tak mrkněte, tato tvorba je z roku 2007. Třeba to nebylo úplně ideální, ale byl to začátek cesty. :-)



MÍT TU MOC


Mít tu moc a do dlaní uchopit i celý svět,

všem lidem, všem národům i válkám rozumět.


Mít tu moc a dokázat pomoci všem, kteří zrovna potřebují zvednout a říct že všechno se zas spraví,

dokázat lidem že to nejdůležitější na světě je vážně zdraví


Mít tu moc a zastavit všechny nesmyslné války plné nepochopitelných sporů.

vždyť Země chátrá, jen protože je plná vzdorů.


Mít tu moc a vrátit čas o stovky let nazpátek, kdy neexistovalo nic, co ničilo by tolik svět,

jen zastavit se a vnímat, jak raší tráva a s ní první květ…


Mít tu moc a vštípit lidem trochu pokory a chápání,

nebyli bychom teď zde, na pokraji světa – v černém smutném tápání…


Mít tu moc a vědět co bude s námi dál,

říkala bych lidem, dokud můžou, aby každý se jen smál…


Mít tu moc a vědět, jak tohle všechno dopadne, snad nechtěla bych ani pravdu znát,

protože dnes se lidem zřejmě nechce žít, ale spíše umírat.



ŘEKNI MI POUTNÍKU... Když zatřpytí se nebe plné hvězd, ukaž mi poutníku tu nejdelší z cest. Když luna na konci noci ztrácí svou zář, ukaž mi poutníku, který anděl nemá svatozář? Tam kde bere měsíc slunce na milost, řekni mi poutníku, kdo upadne v nemilost? Tam kde nebe s peklem se setkává, řekni poutníku, kde se anděl s ďáblem potkává? Když motýl se chytit nedá, řekni mi poutníku, kde konec světa se hledá? Když tma obklopuje nás, řekni mi poutníku, kdy setkáme se zas?


ILUZE

Zrazenou a plnou chmurů, takovou máš tvář

ty kterás jednou v životě snad věřila…

Klečíš tady a v duši, křičíš, voláš, umíráš…

ptáš se, proč jsi tohle všechno přežila?

Bolí to, řeže to! A konce jakoby, to nemělo snad nikdy mít,

to zoufalství rozpíjející se v těle jako inkoust na starodávném papíře.

Teď řekni bože: „ jak vstávat, jak usínat, a jak vlastně dále žít,“

když přestalo záležet mi na tobě, na sobě i na víře?

Nezbylo mi nic k doufání, ani k jiným ušlechtilým myšlenkám,

na něž zapomenout jednou pro vždy bych si přála.

Sílu vzít všem přešlapům, šťastným dnům a vzpomínkám,

kdy, kdy naposledy jsem se vlastně smála?

To stovky let už asi je,

a jak chutná láska bohužel už také vím.

Hoden trestu je ten, kdo nenávidí, a ještě více ten kdo miluje,

světem znechucena, trápením se udávím.

A probudit se nechci nikdy snad,

neb oči mé jsou syty všech těch zmarů.

Nevěřím, že někdo tenhle svět má rád,

natož že štěstí je jedním z mnoha darů.

Kdyby tomu takhle bylo,

neexistovaly by lidé jako já, jenž krásu života už zapomněli.

Naivně a krásně by se žilo,

na mě byste ani nevzpomněli…

A tak zemřela bych prosta lidských solidárních gest,

sama v kobce vytvořené z nepodstatných smutků

V křečích vzpomněla bych co kdysi pro mě byli láska, odvah a čest,

iluze vytvořená z úctyhodných skutků….


18 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše